Žiju sám se sebou, ale na druhou stranu se vůbec neznám
Ale co moc dobře vím, je že nesnáším ztráty
Nenávidím ztráty!

Nechci ztráty, nehodlám prostě ztrácet
Asi si nikdy nesmířím s tím že k životu patří ztrácet
Proto pořád prohrávám ve svý niterní válce
Se svojí hlavou která ví že v životě budu ještě muset hodně ztrácet
Je těžký vzdát se
Věcí který sem už jednou našel a snažil se je uchovat ve svym srdci
Tak aby jim nikdy nevyhasl plamen
Mám inventáře plný sentimentu a velice
Často se oddávám jako sensei lásce
Nejsem stroj a slzy nejsou pro mě ukázkou
Toho že jsem slabej je to vášeň
Se kterou miluju život a to všechno jenom díky trávě
Pamatuju na ten plamen jako dnes
Kdy mi otevřela třetí oko
Dřív sem žil bezhlavě jako blázen
Asi by to šlo i z kopce
Ale řekla mi stop
Přestaň svojí duši zbytečně sázett
Vnímej víc sebe ale možná došlo k tomu
Že moje druhý já teď zabíjí mě
Asi sem blázen ten život potom už nikdy nebyl stejnej
Teď mě děsí usnout a ptám se sám sebe
Je můj život je jen sklo
Který drží příliš tenkej vlasec
A když přetrhne se roztíští se o zem
Mí vzpomínky jsou každej střípek toho bordelu
Kterej zůstává zapíchnutej v mý hlavě (v mý hlavě 2x)
Někdy mě děsí prodírat se tim jak starym kalendářem
Myslet na minulost která je odrazem času
Kterej nechytáme, chci to vidět víckrát ostře
Jak přes filmovej pásek
Kterej si přetočím kdykoliv chci
A ty chvíle prožiju zase
Asi nebál bych se ani špatnech sraček
Protože mě nakonec posunuly a poučily jak dá se jít dál
Nehodlám vzdát se svejch chyb
Sem člověk jako každej
Ale vymlouvat, nehodlám se
Vím jen že nechci přiliš zbytečně ztrácet
Je to rok co moje duše zažila první hlubokej zářez
Kdy odešel táta mýho táty a já ho viděl poprvý brečet
Pocítil sem že asi neúprosně stárnem
Bílej sníh padal na zem, ale já jsem ze vnitř krvácel
Došlo mi to že i jednoho dne příjde stejná situace
Svý rodiny, svejch lidí a svého života nehodlám vzdát se
Ale jednou příjde ten kterej řekne: zbal se, padáme!
Pořád si říkáš že ještě na to není ten čas ztrácet
Ale zdá se že ten kdo život bere
Žije v jiným časovym pasmě
Neptá se, příjde a vytrhne mi to vše z mejch rukou
Je to neúprosnej řád kterej obejít nejde
Někdy stává se to že sám sebe podrážim a malicherně
Začnu věci ztácet
Pak toho lituju a chtěl bych věci vracet
Ale nedá se čas běží neúprosně a mizí někde v dálce
Je to jak kámen kterej ubíjí mně
I když můj plamen plane dál
A vosk hoří až do konce a pak nevím jestli ještě něco příjde
Je jen na nás jestli v něco věříme
Jak sami o sobě smýšlíme
Víš...